Býci U3 (320-410 kg) - SRN

Cena komodity Býci U3 (320-410 kg) - SRN
Hlasujte...
Newsletter
Zaregistrujte se pro odběr informačních e-mailů...
Reklama
Technologie a managment chovu skotu
Domovská stránka>Zprávy>Jak jsem nezačal dělal bussines
 

Jak jsem nezačal dělal bussines

Evropou již přes rok zmítá mléčná krize, ceny farmářského mléka se propadly pod hranici rentability.

A chovatelům již začínají docházet i tajné rezervy, které si někteří z nich prozřetelně vytvořili pro tento případ. Maje na mysli slavný výrok Winstona Churchila, že nejbližší pomocná ruka je na konci naší paže, jsem začal přemýšlet, jak zlepšit ekonomiku prodeje mého produktu, kterému se věnuji od počátku našeho hospodaření a který naši rodinu po dlouhá léta živil, tedy zlepšit ekonomiku prodeje našeho mléka.

 
Analogicky jsem měl několik možností: mohl jsem navštívit mlékárnu a přesvědčit tamní manažery nákupu, že naše mléko je něčím výjimečné a tudíž je za něj třeba i více platit. Po chvilce uvažování jsem tento způsob zlepšení vlastní obživy zamítl, jelikož sice ještě jistá dávka naivity mi z mých mladických dob zbyla, ale nikoliv taková, abych se k danému kroku odhodlal. Přes mlékárnu to tedy nepůjde, řekl jsem si a z možných a známých řešení jsem začal vybírat takové, které by bylo efektivní a odpovídalo legislativě. Nechtěl jsem to totiž dělat jako soused Jarda, který již několik let odbytuje své mléko v PET lahvích od Coly a rozváží je v kufru svého zrezavělého kombíku, a to prosím i parných letních dnech. Jsme v unii, součástí vyspělé civilizace, svůj produkt budu prodávat na úrovni, pomyslel jsem si. Co tedy budu dělat? Investice v řádech miliónů korun a obíhání úřadů v řádech let mě odradily od výstavby vlastní minimlékárny, což by bylo sice hezké a mohl bych svému švýcarskému příteli Retovi napsat e-mail, že i já mám svoji mlékárničku a vyrábím své sýry, byť bych se asi ztratil v popisu kolik mě ta sranda stála, že mi rozhodně jako jemu nestačí jedna místnost v suterénu domu, kde se odehrává vše od přísunu syrového mléka přes jeho pasterizaci, sýření až po balení a zrání, přičemž u Reta v rohu místnosti klidně odpočívá kontaminovaný bernardýn, který se stará o úklid podlahy pro případ, že mému příteli vypadne kus sýra z ruky. Poetika takového konání je velmi líbivá, nicméně realita legislativy a s tím spojených investic tvrdá a neměnná –tedy zatím. Byť pořád mi vrtá hlavou, kolik lidí se ve Švýcarsku otrávilo tím, že mléčné produkty vznikají v takovýchto provozech s bernardýny. Neslyšel jsem ani o jednom, stejně jako asi i ty fronty koupěchtivých zákazníků, kteří se obden v pět odpoledne, kdy Reto otevřel krám ( tedy otevřel okno své minimlékárny a podával sýry skrz okenní rám ), ale možná že ti chudáci ani nevědí, co kupují a jak si ničí své zdraví, které zocelí jen sterilita provozů a historie záznamů, kdy sýrař otevřel ledničku a znovu ji zavřel. Mlékárna tedy ne! Ani ta, co mi jezdí každé ráno na dvůr, ani ta, co jsme ji mohli vybudovat místo zrušeného chléva za chalupou. Ještě mne na zlomek momentu napadly ty PETky s mlékem, kombíka mám taky, tedy rozvoz by byl zajištěn. Ale kuš! Co hygiena, estetika prodeje, nehledě na to, že je to o strach kdy přijde nějaká kontrola a navíc, otvírá to dveře šedé ekonomice, tedy nepřiznání příjmů z takovéhoto prodeje a já přece nemám zájem okrádat stát o jeho daně, zejména ne v době ekonomické krize a všeobecné potřeby. Rozhodnuto – sjeli jsme s kamarádem internet a koupíme si, mámo, mléčný automat! To bude výborné – mlékomat, jak se mu také u nás říká, postavíme na nějakém exponovaném místě, umístíme do něj čerstvé mléko z ranní důje, lidé budou vhazovat penízky do automatu, který mne smskou upozorní na to, že mléko již došlo a je třeba lačným zákazníkům doplnit zásobu! Výborné – kontaktuji tedy prodejce a i zde se nezdá být nic problém. Automat dodáme, zapojíme, předvedeme – co budete chtít, za peníze v Praze dům! Nutno podotknout, že když už jsem se zmínil o těch penězích, trochu jsem při sdělení sumy za onu srandu zkoprněl a znovu jsem se v duchu vrátil k myšlence PET lahví, ale nakonec ve mně zvítězilo mé lepší já a automat byl objednán. Ještě musíte k veterinářům a můžete prodávat, ujišťoval mne při potřásání rukou spokojený zástupce firmy. Maličkost, řekl jsem si a začal jsem se spíše zajímat o to, kam onen aparát umístíme, aby to bylo lidem na očích a od farmy nedaleko. Napadl mne jeden řetězec, který ve svých gigantických prodejních halách provozuje i pasáže, kde koupíte růži za stovku a manželku ostříhají za tisíc. Výborný nápad, řekl jsem si a už jsem si to šupačil za vedoucím oné provozovny – když tam mají kvetináře a holiče, mohli by tam někde v koutku strpět malý automat na mléko. Navíc zákazníci budou spokojeni, jak obchod rozšiřuje portfolio nabídky. Vybaven patřičnými argumenty, uvázal jsem si vázanku, abych vypadal k světu a nedbaje stálých připomínek mé ženy, že to stejně nebude fungovat a darmo vyhazuju peníze a ztrácím čas, vyrazil jsem. Prvním problémem byla domnělá nechápavost onoho vedoucího soudobé katedrály konzumu a prosperity: „a proč zrovna u nás? A co z toho budeme jaksi mít?“, tázal se onen na první pohled nechápavec. Nicméně tím, kdo nechápal, jsem byl nakonec já, protože sousloví „co z toho budeme jaksi mít“ je třeba chápat jako „ co z toho jaksi budu mít já“, což jsem naštěstí pochopil téměř v závěru našeho rozhovoru, kdy mě onen příjemný pán chtěl skoro už vyhodit. No jo, ale kolik dát a neurazit a zároveň si nevyprášit všechny zdaněné peníze z kapsy? Myšlenka nedat, je to amorální a přijmeme-li systém braní a dávání úplatků za samozřejmé věci, které by měli lidé dělat proto, že jsou za to placeni svým zaměstnavatelem a ne proto, že si chtějí vylepšit rodinný rozpočet, mne také napadla, nicméně byl jsem natolik unešený myšlenkou automatu v nákupním centu, že tentokráte zvítězilo mé horší já. Vytáhl jsem tedy částku, určenou na nákup lyží pro dceru a přemístil ji s povytaženým obočím před vedoucího. Ten si zachoval glanc, částku doumístil do své kapsy a ujistil mne, že s tím jistě půjde něco udělat. No co, dcera letos na hory nepojede, zato příští rok si může koupit lyží kolik bude chtít, protože ten prodej mléka bude sakra kšeft! Místo je, automat už je na cestě, tak tedy ještě ta legislativní maličkost, musím k těm veterinářům, jak říkal pán z firmy. Opět jsem se vybavil vázankou, peníze mi manželka už nedala se slovy, že bych vše rozdal na úplatcích a rodina by pomalu neměla co jíst a vyrazil jsem. Měl jsem štěstí – narazil jsem na velmi příjemného mladého muže, který mne ochotně přijal a ještě ochotněji vyslechl. Byl jsem šťasten – pán mne skutečně se zájmem poslouchal a já byl rád, že jsem ve světě nepochopení nadšení pro prodej mléka z automatu našel spojence. Omyl. Pán mi při zachování stejného blaženého výrazu v obličeji sdělil, že prodej mléka touto formou je nepřípustný. Že mléko ze dvora prodávají v automatech lidé skutečně na dvoře a je tedy zajištěno čištění jak částí přístroje, tak obsluhy. A to že prý v hypermarketu jaksi nezajistím. Pokusil jsem se naznačit, že mléko je ve výměnných kontejnerech, zařízení se proplachuje po každém výdeji vodou, která je přivezená také v kontejnerech a že je mým bytostním zájmem, aby mléko nebylo závadné ve smyslu, že někdo po jeho požití stráví část týdne na toaletě, jelikož by příště již nepřišel a negativní reklama je v jistém slova smyslu úspěšnější, než-li reklama řádná, jenom s opačným účinkem. Marně. Ani můj argument, že předseda našeho spolku rybářů provozuje naprosto stejný automat bez problémů, neprošel. Předseda má jenom to štěstí, že žije v jiném kraji a jeho zařízení povolovala jiná, zřejmě osvícenější, Krajská veterinární správa. Co teď..? Budu muž činu, řekl jsem si – koneckonců už mě to stálo dost peněz - automat složený doma pod kolnou, úplatek v hypermarketu dán a ideje, že naše mléko bude nedílnou součástí snídaně průměrného měšťana, to vše byly argumenty to nevzdávat. Vypravil jsem se tedy výše, protože nepochodíš-li u šafáře, musíš za velkostatkářem. Nakonec poté, co jsem si v Praze podal dveře snad u všech tamních šarží, které – jak jsem posléze nabyl dojmu – nemají nic jiného na práci, než-li mne posílat od čerta k ďáblu ( rozuměj od úředníka k jinému úředníku ), obdržel jsem befel určený „mým“ veterinářům, že takto mléko mohu prodávat a tato forma prodeje nepředstavuje celospolečenské riziko pro zdraví a životy spoluobyvatel. Ke zjevné nevůli „moji“ veterináři toto stanovisko přijali a mně už nic nebránilo, abych celou akci mohl rozjet. První den byl úžasný a stal se satisfakcí pro moje snahy a vydané finanční prostředky, ať už daňově uznatelné, nebo nikoliv. Zájem byl obrovský a to nebylo zapříčiněno pouze tím, že jsem tento přirozený zájem o mléko „in natur“ ještě přiživoval barvitým vypravováním o důležitosti pití kravského mléka. Po několika dnech porodních problémů, kdy automat nefungoval, jak měl, byť jsem si požadované funkce řádně zaplatil nad základní cenu a kdy jsem se smířil s tím, že jisté funkce, sic objednané a uhrazené, nikdy fungovat nebudou, mne naplnil pocit blaženosti. Cena za mléko byla výrazně vyšší, než-li ta, kterou mne obdařila mlékárna, dokonce jsem se i shodl s anglickým displejem, který mne informovat o něčem, co mi dodnes zůstalo utajeno a zájem – přesně jak jsem očekával – byl obrovský. Mléko jsme doplňovali o sto šest, penízky vybírali a řádně je uváděli v peněžním deníku, byť jsem koketoval s myšlenkou, že státu ne vše přiznám, jelikož jeho evidentní snaha nepovolit mi tento druh podnikání, se málem povedla. Idyla trvala přesně měsíc. Poté zazvonil telefon, kde mi onen vedoucí hypermarketu oznámil, že se musím s automatem do týdne vystěhovat. Jelikož neuvedl důvod, domníval jsem se, že se asi dovtípil, jak výhodný obchod je prodej syrového kravského mléka a bude chtít další úplatek. S velkou dávkou nevole jsem se vybavil patřičnou částkou umístěnou úhledně v obálce, a vypravil se za oním vykořisťovatelem. Nicméně „z Boží vůle vedoucí“ neslyšel na žádné mé argumenty, ani na ten schovaný v obálce. Zamyslel jsem se a došel jsem k závěru, že přece lidská závist nemůže být tak silná, respektive silnější, než-li síla úplatných vedoucích. Tento svůj postřeh jsem také onomu človíčkovi v soukolí systému sdělil, avšak vše bylo marné. Jak se mi posléze svěřil, jednalo se o rozhodnutí shůry a s tím údajně v místních maloměstských podmínkách nešlo nic dělat. S tímto faktem jsem se celých šest dní nehodlal smířit, až jsme sedmého dne automat odstěhovali z nákupního centra zpátky pod kolnu. Zatímco Bůh sedmého dne odpočíval a kochal se výsledky své práce, já jsem sedmého dne seděl v kolně před naleštěným zařízením a byl bezradný. Automat jsme naštěstí prodali zpátky do země jeho výroby a mne celá eskapáda, trvající přesně měsíc, stála pouhých několik desítek tisíc. Pochopitelně po odečtení profitu z prodaného mléka a naplnila se tedy slova mé ženy, že celá věc je nesmysl a nemá cenu, což mi vydatně několikrát denně připomínala. Začal jsem se tedy pídit po příčinách mého podnikatelského neúspěchu. Zjistil jsem, že dnes už ona firma, která mi celé zařízení s klidným srdcem prodala, automaty neprodává, ale pronajímá. Což je pochopitelně na první pohled výhodné pro zemědělce, jelikož vstupní investice není tak vysoká. Nicméně na oplátku se ona firma se zemědělcem podělí o rozdíl v ceně mléka prodávaného do mlékárny a cenou v automatu. To však nebylo až zas tak hrozivé zjištění – je to sice nemorální a nevím, proč firmy na prodej automatů neprodávají automaty a zemědělci mléko – avšak hrozivější zjištění pro byla informace, že právě tato firma udělala generální smlouvu na umístění svých pronajatých zařízení právě v tom samém řetězci, kam jsem s pomocí úplatku svůj aparát umístil já. Nedokážu posoudit, jestli se jim to podařilo stejným způsobem jako mně, nicméně nabyl jsem dojmu, že žijeme jaksi v jiném světě. Nepochopím, proč právě tento segment trhu je zajímavý pro nezemědělské firmy a proč firmy zaměřené na velký obchod, berou pozici na trhu malým podnikatelům a živnostníkům. Takto nikdo nedosáhne úspěchu, protože je-li prodej syrového mléka určen zemědělcům, kteří ho vyrábějí, nemůže přece tento obchod být zajímavý pro velké firmy, jejíž rozpočty a tržby se pohybují v jiných relacích. Zároveň nepochopím farmáře, kteří si ony automaty pronajímají, protože zatímco doposud byli vazaly mlékáren, odteď jsou vazaly firem vlastnících automaty. A je jedno, že třeba momentální cena mléka prodaného prostřednictvím automatu je vyšší, než-li ta od mlékárny, protože to může být jev dočasný a míra ziskovosti závisí jenom na rozhodnutí oné firmy, kolik těmto zemědělcům popustí ze zisku celého projektu. A nějaké resumé na závěr? Ale jistě. Zašel jsem za Jardou, co prodává mléko v PETkách od Coly, poptal se ho co a jak, vyhodil zadní sedačky v kombíku a v místním lokále jsem si nabral několik pytlů použitých lahví. Mléko do nich stáčíme každý den, prodáváme ze dvora i rozvážíme ho do okolí a vůbec nás netrápí, je-li to v souladu s legislativou, či nikoliv. Jediným poznatkem je to, že po konzumaci našeho mléka jsou všichni živi a zdrávi a nikdo díky zažívacím potížím od nás neodešel. No a ještě jedna věc: získal jsem možnost, jak státu vrátit ochotu podpořit mne v mém podnikání – nikdo nikdy neprokáže, kolik mléka jsem takto prodal a za kolik a tak můžu říci, že napříč údajům v mém daňovém přiznání se nám žije dobře. Jen Pán Bůh ochraňuj před byrokraty a zase bude dobře!
Tomáš Marný

Publikováno: 3. 3. 2010
Počet přečtení: 20965×
 
 
Reklama
TEKRO
ProgresGen - Valiant
Mléčná farma roku
SIMA 2019-Francie
face
AKCENTA CZ - zahraniční měny a platby
Ambiente restaurace - Čestr